Šumavský rozcestník: Dienstbier Jiří

Dienstbier Jiří

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: plzeňsko
GPS: 49°43'23.530"N, 13°21'32.993"E

popis

Jiří Dienstbier (20. dubna 1937, Kladno – 8. ledna 2011, Praha) byl český politik, novinář, zpravodaj ČTK v USA a jeden z hlavních představitelů protikomunistického disentu. V letech 1989 až 1992 působil jako československý ministr zahraničí a místopředseda federální vlády, v období 2008–2011 pak vykonával úřad senátora za volební obvod Kladno. Narodil se do rodiny lékaře - jeho otec byl v letech 1936–1953 primářem interního oddělení v kladenské nemocnici a matka dětská lékařka. Byl také vnukem pianisty Emila Hájka. Jeho strýcem byl Vladislav Ribnikar, ředitel srbských novin Politika a pozdější jugoslávský ministr informací. Jiří v letech 1955–1960 studoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě jako student vstoupil v roce 1958 do Komunistické strany Československa. V letech 1958–1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, byl zpravodajem v západní Evropě, na Dálném východě (o událostech v Indonésii roku 1965 napsal knihu Noc začala ve tři ráno) a ve Spojených státech. V šedesátých letech se účastnil demokratizačního procesu komunistického zřízení, tzv. Pražské jaro 1968“ a v době sovětské okupace Československa v srpnu 1968 se postavil proti ní. Zejména významně se podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ i Svazu novinářů a propuštěn z rozhlasu. V letech 1970–1979 pracoval jako dokumentátor Projektového ústavu VHMP. V roce 1977 se stal jedním z prvních 250 signatářů Charty 77 a v letech 1979 a 1985 byl dokonce i jejím mluvčím. Byl také jedním ze zakládajících členů VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) v roce 1978. Během 20 let po sovětské invazi do pádu komunistického režimu v listopadu 1989 vydával samizdatové časopisy, po založení xeroxem tištěných Lidových novin v roce 1988 byl předsedou jejich redakční rady, udržoval styky se západními politiky, novináři a vědci a s nezávislými občanskými organizacemi v demokratických i komunistických zemích. Z důvodů vydávání samizdatů byl v letech 1979–1982 ve vězení (věznice Plzeň Bory) a později už mohl vykonávat pouze manuální práce, např. řezač kovů či balič knih. V roce 1983 byl zaměstnán jako noční hlídač v Montovaných stavbách, v období 1984–1989 jako topič Metrostavu… Po listopadové sametové revoluci v roce 1989 vzniklo Občanské fórum a Jiří byl krátce mluvčím jeho koordinačního centra. Už v prosinci téhož roku byl jmenován ministrem zahraničí ČSSR a pozdější ČSFR. Tuto funkci zastával v první vládě M. Čalfy i druhé vládě M. Čalfy. V obou těchto kabinetech (10. prosince 1989 – 2. července 1992) byl zároveň místopředsedou vlády (duben 1990 – červen 1992). Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Západočeský kraj) za Občanské fórum. V roce 1991 po rozkladu Občanského fóra přešel do klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění byl od června roku 1990 do voleb v červenci roku 1992. Po rozdělení ČSFR se zapojil do české politiky. Od roku 1993 do 1996 vedl středovou mimoparlamentní liberální stranu Svobodní demokraté (navazující na Občanské hnutí), která se později spojila s Liberální stranou národně sociální, ale nikdy nezískala významný podíl voličů. V 90. letech působil jako hostující profesor na řadě vysokých škol. V letech 1998–2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, později pracoval pro Reuters Founders Share Company. V letech 1994-2000 osobní zástupce prezidenta republiky ve skupině 16 hlav států nebo vlád pro multilaterální spolupráci a reformu OSN. V roce 1999 označil zásah Severoatlantické aliance v Jugoslávii za nesmyslný, později byl i proti jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova. V roce 2000 neúspěšně kandidoval do senátu v obvodě Mladá Boleslav jako nestraník za ČSSD. V roce 2002 obdržel medaili Za zásluhy I. stupně. V roce 2007 bylo jeho jméno zmíněno politiky ČSSD i SZ jako možného protikandidáta Václavu Klausovi na úřad prezidenta republiky. Jiří Dienstbier se ostře pustil do kritiky Václava Klause, v níž rozporoval především jeho snahu jen vše hodnotit a kritizovat, bez ohledu na vlastní přehled o tématech. V senátních volbách 2008 byl zvolen jako nestraník na kandidátce ČSSD do Senátu za obvod č. 30 - Kladno. Ve funkci byl od 25. října 2008 do 8. ledna 2011. Byl předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Byl doktor honoris causa Burgundské University, Dijon, Francie. Hostující profesor: Claremont Graduate University, Kalifornie 1997-1998; Chapel Hill, Severní Karolina 1999; Karlova Universita, Praha 2001 a 2003; Brown University, Rhode Island 2003. Člen akademického senátu Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů, Praha. Napsal mimo jiné knihy: Noc začala ve tři ráno (o Indonésii), Praha 1967; Rozhlas proti tankům (o rozhlasovém vysílání v srpnovém týdnu 1968), Index v Kolíně nad Rýnem 1988, Praha 1990; Snění o Evropě, samizdat 1986, Praha 1990, Rohwolt Hamburg 1990; Od snění k realitě, LN Praha 1999; Daň z krve, LN 2002. Jako spoluautor se podílel na mnohých publikacích doma i v zahraničí, mezi nimi: Naše globální sousedství (zpráva Komise pro globální řízení), česky Rada pro mezinárodní vztahy 1966; Scénáře českého chování v Evropské unii 2004. Byl čtyřikrát ženatý - Jaroslava Dienstbierová, roz. Sluková, Zuzana Dienstbierová, roz. Wišová, Květa Dienstbierová (bývalá manželka Ivana Havla), roz. Vašková, Jiřina Dienstbierová, roz. Melenová. Syn Jiří Dienstbier (*1969) je také politikem - České strany sociálně demokratické – senátor, místopředseda strany v letech 2011–13, stínový ministr spravedlnosti a kandidát na primátora Prahy v říjnu 2010. V březnu 2011 vyhrál doplňovací volby do Senátu v obvodu č. 30 – Kladno, uprázdněném po svém otci. Byl kandidátem ČSSD v první přímé volbě prezidenta České republiky v lednu 2013 a v prvním kole skončil těsně čtvrtý. Zároveň je advokátem. Jiří Dienstbier měl také tři dcery Moniku (*1963), Irenu (1964 - 1998) a Kristinu (*1976). Jiří Dienstbier zemřel 8. ledna 2011 v pražské vinohradské nemocnici. Jako člen Masarykova demokratického hnutí je rovněž nositelem Čestné medaile TGM za věrnost jeho odkazu.