Šumavský rozcestník: Modrý Bohumil, Ing.

Modrý Bohumil, Ing.

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: plzeňsko
GPS: 49°43'23.530"N, 13°21'32.993"E

popis

Ing. Bohumil Modrý (24. září 1916, Praha — 21. července 1963, Praha) byl český hokejový brankář a politický vězeň. Gólman, jemuž většina kamarádů říkala zkráceně Boža nebo Bogan, se dostal k hokeji až v dorostu. Začínal v LTC Praha (společně např. se Stanislavem Konopáskem) a již rok na to byl díky svým výborným fyzickým dispozicím, talentu i vzornému charakteru vybrán do národního mužstva. Kromě toho ovšem hrál také českou házenou (za Slavii Praha). Už jako třiadvacetiletý mladík dokázal přemýšlet o nejrůznějších tématech včetně způsobu chytání kotoučů. V tehdejším časopise Mladý hlasatel, jehož redakci vedl Jaroslav Foglar, připravoval pro nadšené kluky Školu hokejového brankáře. Barvitě líčil svoje zkušenosti a nabízel zajímavé postřehy. Získal si obdiv třeba pozdějšího kouče národního mužstva Jaroslava Pitnera, nebo Josefa Mikoláše, mistra Evropy 1961. Už před válkou se Modrý dostal do reprezentace, kde nahradil Jana Peku. Ve druhé polovině čtyřicátých let chytal na šampionátech až do roku 1949. Po skončení druhé světové války se v národním týmu sešla skupina vynikajících hráčů. Reprezentační útok řídili Zábrodský, Konopásek, Drobný, Roziňák, obraně vévodili Pácalt nebo Trousílek. Ohromný klid dodával kamarádům v poli právě Modrý - vysoký sportovec s tváří filmové hvězdy byl nejen skvělým brankářem, ale také velmi inteligentním člověkem. Jako člen národního týmu dvakrát získal titul mistra světa (1947, 1949). Atmosféra při návratu ze Stockholmu 1949 připomínala to, co jsme zažili po Naganu: nadšení, slzy dojetí. Ve vládním salonku na pražském hlavním nádraží čekal na vítěze i předseda vlády Antonín Zápotocký. Stříbrnou olympijskou medaili získává ve Svatém Mořici ve Švýcarsku (1948). Na olympijském turnaji ve Švýcarsku natolik zaujal, že mu byla nabídnuta možnost působit v Kanadě. Modrý ovládal němčinu i angličtinu. Po návratu mu ministr Kopecký slíbil povolení ke hraní v NHL udělit. Jedinou podmínkou byla jeho účast na MS ve Švédsku 1949. Tuto podmínku splnil a přivezl odtud zlaté medaile. Přesto bylo později rozhodnuto jinak. Údajně by svým působením v zámoří ohrozil bezpečnost republiky, a tak po tomto vystoupil z reprezentace a přípravy mužstva na MS v Londýně 1950 se již neúčastnil. Po skončení druhé světové války bydlel se svou ženou a dvěma dcerami v Lanškrouně na ulici Nádražní čp. 418. Byl národním správcem zdejší cihelny. Protože byl původní profesí stavební inženýr, v roce 1948 vytvořil pro Lanškroun regulační plán. Mezi pečlivými rozbory města zaujmou jeho návrhy na přístav Lanškroun na vodním kanálu Labe-Dunaj, na letiště nebo propojení železniční přípojky z Rudoltic do Letohradu. Na jeho počest byla pro něm v Lanškrouně v roce 1994 pojmenována ulice a odhalena busta. Historie osudem prokletého mužstva, které získalo zlato i o dva roky dříve a jehož část zahynula při leteckém neštěstí, je známá. Ale to nejhorší mělo teprve přijít - v březnu 1950 bylo jedenáct hráčů vítězného týmu zatčeno a ve vykonstruovaném a tajném procesu odsouzeno k mnohaletým trestům za špionáž a velezradu (Modrý údajně podněcoval ostatní k emigraci a celkově škodil socialistické republice). Do vězení putovala většina hráčů tehdejšího národního mužstva, které mělo odjet obhajovat zlaté medaile na MS do Londýna. Po akci státní bezpečnosti byli všichni v březnu 1950 pozatýkáni. Bohumil Modrý odpočíval v tu dobu na horách. Když přijel do Prahy, navštívili ho dva pánové v dlouhých kabátech. Legendární brankář, který už bezmála rok neměl s hokejem nic společného, se ocitl za mřížemi také a dostal patnáct let. Jednalo se o neslavně proslulou „Causu Modrý,“ nebo „Případ Modrý.“ Na jaře 1955 byl po krutém věznění propuštěn - za mřížemi strávil pět dlouhých let. Vystřídal vězení Ruzyň, Pankrác, Plzeň Bory, Opavu. Při těžbě uranové rudy na dole Barbora v Jáchymově pracoval bez ochrany proti radioaktivímu záření. Po příchodu z kriminálu se mu někteří lidé vyhýbali. Když v roce 1959 probíhalo mistrovství světa v Praze, nikoho z povolaných nenapadlo, že by mohl být Modrý pozván jako čestný host. O setkání se slavným brankářem projevil paradoxně zájem kouč sovětské sborné Anatolij Tarasov. Po pětiletém trápení ve vězení a táborech nucených prací už Modrý nebyl tím elegánem s ohromnou vnitřní jiskrou a energií. Měl podlomené zdraví. Právě Modrý, jeden z nejlepších světových gólmanů té doby, se stal protagonistou knihy, kterou rakouský autor Josef Haslinger nazval Jáchymov a za niž dostal německé ocenění Rheingau Literatur Preis. Jde o kombinace románu a dokumentu. V Jáchymově se náhodně setká fiktivní rakouský nakladatel Anselm Findeisen trpící Bechtěrevovou nemocí se šedovlasou tanečnicí. Je jí Blanka Modrá, brankářova dcera. Anselm ji přesvědčí, aby mu sepsala tragickou otcovu historii - dokumentární pasáže Jáchymova založil Haslinger na materiálech, které mu Modrá poskytla. A čte: o dívence, jež zbožňovala tatínka, o utrpení a ponižování, které brankář prožíval při těžbě uranu v Jáchymově, o jeho umírání pár let po propuštění. O komunistické zvůli, před kterou slavné sportovce neuchránila ani skutečnost, že naučili hrát hokej Sověty. Na následky věznění Modrý v roce 1963 předčasně umírá ve věku necelých 47 let. V roce 1968, pět let po své smrti, byl rehabilitován. Jeho jméno v současnosti připomíná Cena Boži Modrého o nejlepšího hráče sezony, kterou každoročně vyhlašuje Asociace hráčů ledního hokeje. Od října 2008 po ing. Bohumilu Modrém byla pojmenována jedna z pražských ulic v oblasti Vysočan a Hloubětína. Dne 15. května 2011 byl společně s Ladislavem Trojákem uveden do Síně slávy IIHF. V reprezentaci Československa sehrál 71 utkání. Bohumil Modrý byl jedním z nejlepších brankářů naší historie a nejlepších hokejistů planety po druhé světové válce.