Šumava: prachaticko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Obec Libějovice se nachází v okrese Strakonice v Jihočeském kraji. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1264. Obec se nachází v nadmořské výšce 434 metrů. Pamětihodnosti: Tvrz a starý zámek Libějovice, Nový zámek Libějovice, Libějovická alej, Schwanzenberský šrotovník, Boží muka. Na okraji obce se nachází přírodní rezervace Libějovický park. Zámek Libějovice vystavěl roku 1696 hrabě F. Buquoy. Na zámku je umístěno redemptoristické gymnázium - kolej redemptoristů. Studoval zde i Antonín Liška (1924-2003), českobudějovický biskup (1991-1992). Části obce: Libějovice, Černěves, Nestanice. Libějovický kraj byl osídlen již v dávném pravěku, v nejstarší době bronzové, jak dosvědčuje mnoho nalezených a prozkoumaných pohanských pohřebišť. Ve čtrnáctém století před Kristem přišel do jižních Čech z Podunají velký kmen, který své mrtvé pochovával ve velkých kamenných mohylách (odtud jej archeologové nazývají jihočeský lid mohylový). Zde měl kmen všechny podmínky pro svůj primitivní život, poněvadž jižní Čechy byly dosud člověkem nevyužity. Odtud se dal mohylový lid v pohyb do středních Čech, kde sídlil lid únětický. Ten však jak kulturou, tak i životní úrovní byl daleko za lidem mohylovým, a proto též podlehl vyspělejšímu lidu z jižních Čech a před nimi ustoupil. A tak brzo celé Čechy i Morava dostaly se do moci kmenů mohylového lidu. Významné stopy tohoto kmene jsou u Libějovic v lese, řečeném Černoháj. Je to starobylý les, opředený mnohými pověstmi, ležící u železniční zastávky Libějovic. Na severním cípu tohoto ponuře romantického lesa a na louce mezi lesem a rybníkem Černohájem bylo napočteno 12 mohyl. V nich se našly popelnice, mísy, okřínky, nádherná bronzová ozdoba náčelnická, sestávající z dvou kruhů, většího vnějšího a menšího vnitřního, spojených třemi tyčinkami, dále bronzové náramky, jehlice, železný nůž, křesací kámen a několik jiných železných předmětů. Na jižním cípu téhož lesa byla nalezena mimo menší neporušené mohyly jedna zvlášť veliká a tvarem velmi zajímavá. Patřila nejspíše náčelníku kmene. Její obvod měří asi 60 m a vysoká je 1,30 m. I na polích okolo tohoto lesa nalézají se časem dosud předměty z nejtvrdšího bronzu, jako spirála, hádek, uzda a jiné. Mohyly v Černoháji patří ke skupině kamenných mohyl z nejstarší doby bronzové, tedy z doby více než tisíc let před Kristem. Podobné mohyly téhož lidu, způsobu a téže doby byly zjištěny na druhé straně Libějovic v překrásném romantickém lese pod Džbánem. To jsou první památky na praobyvatele nynějších Libějovic. Také později kmeny, usazené v místech nynějších Libějovic, zanechaly nám po sobě různé památky. Kmeny, sídlící zde v pátém až čtvrtém století před Kristem, na rozhraní doby bronzové a železné, halštatské, zůstavily nám ukázky své kultury v mohylách za Pohorovicemi "Na drahách" neboli "Obcinách", a dále v Malé a Velké Písečné. Mohyly pod Džbánem, které jsou zbudovány v překrásném prostředí bujné přírody, obsahují mimo skupiny mohylové i dva kamenné věnce v obvodu 22 m a 30 m se spálenou zemí a popelovou vrstvou. Je to jasná stopa, že kmen tam usedlý mrtvoly spaloval a konal při pohřbech tryzny. Dle archeologů a badatelů starověku byl zde usedlý galský kmen Keltů, kteří se v těchto krajích živili pastýřstvím a lovem. Z libějovického kraje se vystěhoval mezi třetím až čtvrtým stoletím před Kristem. I na slovanské pohanské předky má libějovický kraj dostatek památek. Jsou to především slovanské mohyly na blízkém Lomci ze 6. až 9. stol. po Kristu. Proti hořejším mohylám jsou velmi chudé a jsou zbudovány jen z hlíny, bez kamene. Též vnitřek mohyl zeje prázdnotou. Lomecké slovanské pohřebiště je nejzachovalejší pohřebiště toho druhu v Čechách a patří též k největším pohřebištím na jihu Čech. Tehdejší slovanští obyvatelé libějovického kraje byli převážnou většinou rolníci. Měli k tomu všechny podmínky v dobré a úrodné půdě. V hustých okolních lesích lovili mimo to divokou zvěř, která pak zpestřovala jejich chudý a jednotvárný jídelní lístek. Lovili zde hlavně srnčí, ohromné jeleny a mohutné divoké kance. Často museli též zápasit se silnými medvědy, kterých tu bylo tehdy hojně, jak svědčí staré nálezy. I rybolov byl okolním obyvatelům vydatným životním prostředkem. Ve zdejších rybnících, kterých bylo tehdy více než dnes, pěstovali i velké kusy ryb, jak lze soudit dle velkých kostí a obratlů, které zde byly nalezeny. Dalším způsobem výživy byl chov malého hovězího dobytka a chov koní ve velkém. Slovanský kmen, usedlý v kraji libějovickém, byl kmenem mírumilovným. Měl na rozdíl od mnohých jiných kmenů tehdejší doby ve velké vážnosti ženy, jak o tom jasně mluví nálezy, neboť ženám dávali do popelnišť ty nejkrásnější a nejcennější ozdoby. Jinak vynikali staří obyvatelé libějovického kraje v dovedném zpracovávání železa, stříbra i bronzu. Dovedli též výborně zhotovovat hliněné nádobí s tuhou promíšené a je zdobili a vypalovali. Nejčastější ozdobou byly vlnovité čáry, tečky a vroubky. Různé nástroje zhotovovali i z jeleních parohů. Zdejší pohanští Slované věřili v život záhrobní, a proto též ponechávali svým zemřelým ozdoby, jako záušnice, prsteny, kroužky, a k nim přidávali i milodary, z nichž nejčastější jsou přesleny. Velmi rozsáhlé bylo tehdy domácí tkalcovství, které nabylo hlavně od X. století zvučného jména i rozšíření. O sebrání a prostudování těchto vzácných památek, které nám dávají tušit život našich slovanských předků na půdě Libějovic a okolí, se velmi zasloužil Ing. Jindřich Vandas z Libějovic. Mnohé žárové hroby a popelnice, nalezené v okolí, svědčí o tom, že staří pohanští Slované své mrtvé spalovali. Příchodem křesťanství tento pohanský zvyk ponenáhlu mizel, ale v okolí Libějovic se ještě dlouho udržoval. I přes zákaz knížete Břetislava r. 1039 spalovati mrtvé, bylo nalezeno spálené tělo s náušnicemi s esovitým zakončením. Ze všeho je jasné, že krásné Pošumaví, v němž leží Libějovice, bylo již starověkým sídlištěm různých kmenů, které tu vždy nacházely dostatek výživy a snad i spokojenosti.
Mezi českými pohraničními horstvy měla Šumava vždy zvláštní, emocionálně nabitý význam. Po staletí se tu setkával a vzájemně obohacoval český a německý živel, po roce 1948 kraj rozťaly dráty železné opony a hraniční hvozdy bez lidí se pohroužily do tichého rozjímání narušované pouze barbarstvím domorodé armády. I přes plíživou komercializaci posledních let zůstává český příhraniční pás Šumavy z velké části pustý. Cesty tudy ale vedou. Ty, které za komunismu sloužily pohraničníkům, jsou dokonce většinou asfaltové. Co víc si cyklista může přát? Šumava je díky tomu a díky plánovanému rozvoji protkána stovkami cyklostezek a dvounozí turisté jsou dnes proti okoleným cykloturistům skoro v menšině. Šumava nabízí čistou přírodu, lesy, rybníky, přehrady, potoky, skály i spoustu zajímavostí v podobě šumavských vesnic a starých zřícenin. Na kole se můžete podívat i do chráněných přírodních rezervací a trasu si pohodlně naplánovat podle obtížnosti i délky. Navíc můžete využít místních cyklobusů, které vás nalodí i s vaším kolem, a podívat se tak do vzdálenějších míst nebo se nevracet stejnou cestou jako jste přijeli. Síť Zelených autobusů zajišťuje přepravu kol na přívěsu, jejich vykládku zajišťuje steward. V autobusech je instalován zvukový průvodce i světelné návěstí. Rezervace míst není nutná. Fialová linka jezdí trasu Nová Pec, Jelení Vrchy, modrá linka trasu Horská Kvilda – Kvilda – Bučina, žlutá linka trasu Sušice - Kašperské Hory – Srní – Modrava – Kvilda, zelená a červená linka Plzeň – Klatovy - Železná Ruda – Srní – Kvilda – Stachy – Zadov – Churáňov. Pokud nemáte své vlastní kolo, nebo se Vám nechce jej dopravovat s sebou, můžete využít řadu půjčoven horských kol. K pobytu můžete využít řady ubytování od levného po luxusní. O množství sněhu, o počasí na Šumavě se můžete informovat prostřednictvím netu pomocí šumavských web kamer. O upravenosti běžeckých tratí informuje Bílá stopa. Velké oblibě se těší Lipenská přehrada díky přehradní nádrži Lipno, skiareálu Lipno a službám Lipno servisu. Na Šumavě nebo prostřednictvím netu si můžete poslechnout místní rádio Rock Radio Šumava, Kiss Jižní Čechy a být v dění alespoň takto virtuálně. Časy se mění, Králem Šumavy dnes není pašerák, ale vítěz cyklo maratonu MTB, ROAD Author Král Šumavy…
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„To je pravda! Domkáři nemají práva, jen my starousedlí vlastníci takových živností, jimž přináleželo právo pastvy od starodávna. Soudil bych, že ani chalupníci by se neměli pojmout do toho dělení, jen my celolánní..."
„O tom my tu nerozhodneme, Jakube," pravil vážně Potužák; „dělit ano, ale dělit spravedlivě! A pokud možno dohodnout se mezi sebou, přibrat třeba geometra, který věci rozumí, ale žádných advokátů..."
„Máš svatou pravdu, jen žádných advokátů! V čem se nevyznáme, kde je třeba znát paragrafů, poradí nám můj syn Josef; ten takové věci má v malíčku, už devátý rok pořád v nich leží."
Potužák se zamračil.
„Tak ať v nich leží ještě deset let, než se z nich dá vyzkoušet," odvětil s důrazem; „já ti zase povídám, že do toho promluví právě tak málo jako který jiný doktor. My sami s to máme rozum, a nemáme-li, raději toho nechrne a nedělme!"
Krušnej neodpověděl. Kráčeli kus cesty mlčky podle sebe, každý zabrán svými myšlenkami. Došli tak skoro do polovice duby posázené hrázi Volešku, ve tmoucí tmě hlubokých stínů. V dálné dáli, od protějšího kraje rybníka, ozval se posupný "chechtot kteréhos racka, vyrušeného něčím z nočního klidu. Z levé strany, od Blat, stříbrným světlem politých, doznívalo zase kejhání pasoucích se tam hus a štěkot několika psů až ze Zbudova.
„Komáři štípají," promluvil pojednou Krušnej, třepnuv si rukou na tvář; „dá Pánbůh snad zítra vlažičku. Neškodila by, jen nepotrvá-li déšť po několik dní."
„Nu, vláhy bylo dost ještě předešlého týdne. Ať raději neprší. Já se teď vrátím, dobrou noc! — Či mi chceš ještě něco rci ?
„Už jsem ti řek, co mám na srdci. Jen přemýšlej o tom dělení. Tvoje slovo platí, u všech má váhu. Hleď, abys na to přemluvil starostu, aby předem naše obec byla s náma zajedno..."
Zakejhaly zase husy od Blat.
„Jen kejhejte! Jen kejhejte!" zabručel Krušnej; „však bude brzo po vaší slávě, vy potvory! — Víš, Jouzo, stará nebude chtít slyšet o tom dělení. Bude to s ní kříž a boj a kdo ví, kolik těch ženských ještě nasadí proti nám, a řečí bude moc! Vztekat se budou, až se jim řekne, že je konec s těmi stády hus. Což tvoje, Jouzo, ta se tomu dělení vzpírat nebude ?"
„Mám, chválabohu, ženu rozumnou..."
„Ovšem, ovšem, rozumnou! Stokrát jsem to přál té své. Má hus sotva sto."
„Nevím ani, mnoho-li jich má, ale jistě ne více než kdekterá domkářka u nás, které jich tam pasou po stech."
„To není v pořádku, vidíš! Tomu se musí učinit přítrž. Cožpak je to rozum, když řekněme paní řídící z Pištína jich tam taky má osmdesát! Když má stará o tom zvěděla, div čert ji nevzal."
Potužák se nemohl udržet smíchu, slyše tato slova. Stanul pak, dal Krušnému ještě jednou dobrou noc, podal mu ruku a už odcházel zpět k Plástovicům.