Šumavský rozcestník: Píka Heliodor, generál

Píka Heliodor, generál

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: plzeňsko
GPS: 49°43'23.412"N, 13°21'33.197"E

popis

Generál (armádní generál im memoriam) Heliodor Píka (3. července 1897, Štítina – 21. června 1949, Plzeň) byl československý voják a legionář, významný představitel zahraničního československého protinacistického odboje a oběť komunistického teroru. Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štítině u Opavy v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Roku 1915 ukončil studium na českém gymnáziu v Opavě a chtěl studovat farmacii, ale byl odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě. O rok později byl odeslán na haličskou frontu, kde se ještě téhož roku nechal zajmout ruskými jednotkami, aby se přidal k Československým legiím. V Rusku byl až do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka s částí legií přesunul lodí z Vladivostoku na západní frontu – přes Anglii do Francie, kde v Le Havre prošel intenzivním vojenským výcvikem. Vzhledem ke své lékárenské praxi byl určen ke zdravotní službě u 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií, později vykonával funkci důstojníka obrany proti plynům. S plukem prodělal na jaře 1918 těžké boje na alsaské frontě, v Champagni, na Aisně, u Terronu i jinde. Kde byl několikrát vyznamenán za obětavou lékařskou službu v prvních liniích. Dne 9. ledna 1919 se vrátil do vznikajícího Československa jako poručík, vzápětí byl v květnu nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na studia na vojenskou akademii v Saint-Cyr ve Francii. Studia ukončil v roce 1920 a stal se učitelem na vojenské akademii v Hranicích. V roce 1921 se oženil s Marií Sehnalovou a o rok později se jim narodil syn Milan. Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 1926–28 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříži. V roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, tento post byl strategicky velmi významný, protože Rumunsko bylo členem Malé dohody a bylo považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil až do roku 1937, kdy byl převelen na ministerstvo obrany. V roce 1938 se pokusil o dohody pro případnou válku s Německem a získal příslib materiální pomoci Jugoslávie a Rumunska. Po okupaci Československa byl nucen utéci přes Francii do Londýna, kde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán, zde pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu, přičemž se zaměřoval především na demobilizované vojáky. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu. V Istanbulu se Píka setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho požádal o předání žádosti E. Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení vojenského vyslanectví v Moskvě, což Beneš přijal. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce L. Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR a další zpravodajskou spolupráci s Moskvou. Tento návrh Československá exilová vláda přijala a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody dne 18. července 1941 se H. Píka stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Již v srpnu E. Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Toto varování však nemělo na politiku E. Beneše žádný vliv. Již v roce 1941 proti Píkovu působení v Moskvě protestovali zástupci KSČ Klement Gottwald a Václav Kopecký. V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých vojáků v sovětských zajateckých táborech. Společně s L. Svobodou dokázal čelit tlaku K. Gottwalda na zpolitizování jednotky. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva (který osvobodila) a v listopadu se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy. V srpnu 1944 obsadil Wehrmacht Slovensko a Píka požádal sovětské velení o podporu slovenských povstalců Rudou armádou, J. V. Stalin pak vydal příkaz k dodávce zbraní na Slovensko a zahájení karpatské operace maršálem Koněvem. S postupem sovětských vojsk na československé území Píka žádal, aby byl velitelem osvobozovacích jednotek jmenován L. Svoboda, tuto žádost SSSR odmítlo. Poté neúspěšně protestoval proti postupu Rudé armády na Zakarpatské Ukrajině - v tomto období již sovětské velení plně spolupracovalo s K. Gottwaldem a jelikož ani E. Beneš mu neposkytl dostatečnou podporu, mohlo sovětské vedení H. Píku ignorovat. V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. V tomto období byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními. Po únoru 1948 byl zatčen a obviněn z vlastizrady a ve vykonstruovaném soudním procesu byl odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Tělo generála se po pitvě "ztratilo" nepohřbeno a dosud nebylo nalezeno. Ve stejné věznici, kde H. Píka čekal smrt, byl ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za války u Britského královského letectva. Jeho pronásledování bylo však na nátlak L. Svobody pro nedostatek důkazů zastaveno. V roce 1968 byl s pomocí prezidenta L. Svobody proces s Píkou obnoven a vojenský soud v Praze konstatoval jeho nevinu a plně ho rehabilitoval. Přesto socialistický režim odmítl uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. Roku 1991 udělil H. Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině.