Šumava: klatovsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Kostel sv. Mikuláše v Dešenicích byl postaven v raně gotickém stylu v roce 1350 a v roce 1384 byl obsazen vlastním farářem. Později byl zničen a znovu opět postaven. V době třicetileté války v letech 1618-1648 byl kostel v rukou protestantů. Kolem roku 1630 se v zemi opět upevnila moc císaře a církve. Pán na Bystřici Koc z Dobeše vyhnal ozbrojenou rukou duchovního z dešenické fary a obsadil ji farářem z Nýrska. V roce 1670 se Dešenice jako farní obec arcibiskupským výnosem opět osamostatnily a byly jí přiděleny Děpoltice, Zelená Lhota, Hojsova Stráž a částečně Hamry, dále ještě Matějovice a Žíznětice. Farářem byl Ignác Lohner, který zemřel roku 1674. V prvních létech 18. století byla nad kostelem postavena fara. Na náklady nového majitele Viléma Kolowrata, pána z Dešenic a Drahonic, syna pána z Újezdu byl roku 1720 kostel zevrubně opraven a bylo zřízené prebysterium. Roku 1750 byl přenesen velký oltář, který dříve stával uprostřed kostela. Mezi léty 1770 – 1780 byl do věže kostela přenesen jeden ze zvonů ze zničené kaple sv. Václava, která stála na „Kirchalbergu“. V letech 1785 – 1806 byla farnost rozdělena mezi králováckou faru v Hamrech a lokální fary Zelená Lhota a Děpoltice. Z dešenického kostela byly za první světové války roku 1914 zrekvírovány 3 zvony a 1 varhanní rejstřík, takže zůstal jen starý malý zvon z roku 1652. Sbírkou mezi obyvateli se po válce roku 1921 podařilo shromáždit finance na dva nové bronzové zvony. Jeden má průměr 65 cm a je 140 kg těžký, druhý s průměrem 77 cm váží 250 kg. Velký zvon byl opatřen z jedné strany nápisem Svatý Mikuláši, oroduj za nás a obrazem sv. Mikuláše, z druhé strany nápisem „K poctě Boží a německého národa, farní obec Dešenice 1921“. Menší zvon měl na jedné straně obraz anděla strážného a na druhé straně nápis „Věnováno na památku hrdinů padlých ve světové válce obcí Dešenice“. Podle nařízení Okresní politické správy v Klatovech byla od roku 1930 od kostela odstraněna márnice, hroby okolo kostela srovnány a pomníky byly odstraněny. Na podzim roku 1931 praskla klenba v přední části kostela. Zdivo se vychýlilo ven o 7 cm, ke zpevnění bylo použito železných pásů s dvojitým šroubováním stejně jako na sousední faře. Konce těchto pásů byly zabetonovány do zdiva kostela. Kostel sv. Mikuláše má obdélnou loď s předsíní na západě. K odsazenému pravoúhlému kněžišti na severu přiléhá zákristie. Východní stěna kněžiště byla odstraněna a prostor kostela rozšířen o osmiboké centrální barokní kněžiště. Průčelí kostela vrcholí štítem s vykrojenými křídly. Věž nad zákristií ustupuje horním patrem, připojené kněžiště má jehlancové zastřešení s cibulovitým nástavcem. Interiér kostelní lodi je má plochou valenou klenbou s trojúhelníkovými výsečemi. Původní kněžiště bylo později opatřeno křížovou žebrovou klenbou. V zákristii podložený rovný strop nahradil původní žebrovou klenbu.
Mohutnější rozvoj a kolonizace území Šumavy a jejího hvozdu nastal až tempo po roce 1550, kdy jsou zakládány nebo obnovovány i sklárny a hutě na severním okraji hvozdu. Třicetiletá válka však kolonizaci opět na dlouhou dobu zastavuje, stejně jako dříve husitské nepokoje. Po válce osídlování postupuje dále, v oblasti Horní Plané až k rakouské hranici, v oblasti Železnorudska k hranici bavorské. Centrální Šumava je však převážně nepřístupná a pokrytá souvislými lesy. Po roce 1700 pokračuje majetkové drobení původně královského hvozdu a s ním spojená kolonizace. Neosídlen zůstává jen pohraniční hvozd až po Modravu a Kvildu, rovněž celý hraniční hřeben. Někteří majitelé větších panství se kolonizaci regulovat. Do roku 1800 již vznikají dnes všechna známá sídla, která přetrvala až do dnešní doby. Řada zanikla po 2. světové válce po odsunu německého obyvatelstva a vzniku pohraničního pásma. Teprve v této době dochází k masivnímu odlesňování a vzniká typický „šumavský“ dům, ovlivněný bavorským domem alpského původu a středočeským roubeným domem. Nové vsi a osady vznikají ještě do roku 1850. Z tohoto období se zachovalo větší množství staveb lidové architektury, ze kterých můžeme projektovat principy zažitého venkovského stavebního stylu Šumavy. Současné stáří těchto objektů se pohybuje v maximech kolem 300 let. V prostoru centrální Šumavy v tomto období také vznikala hlavní cestní síť a členění pozemků. Při objevování historie využijte možností ubytování na Šumavě, které zahrnuje velký výběr z různých typů ubytovacích zařízení od rodinných domků, pronájmu celých chat přes menší i větší penziony až po velké hotely. Vhodný hotel, chatu a chalupu, penzion, zámek, kemp naleznete podle potřeb na samotách v přírodě nebo blíže k civilizaci v jednotlivých šumavských obcích či větších městech. O stavu běžeckých stop informuje Bílá stopa, o počasí na Šumavě se můžete informovat na netu prostřednictvím sítě web kamer. Na Šumavě si můžete poslechnout místní rádio Rock Radio Šumava, Kiss Jižní Čechy, navštívit místa, kde pašoval zboží a převáděl osoby Král Šumavy, nebo místa z románů spisovatele Šumavy Karla Klostermanna. Oblíbeným místem tohoto autora byl vrch Javorník na Šumavě.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„Kdo je tu?" ptal se dušným hlasem.
„Nu, kdo by tu byl ?" ozval se šeptem hlas Vojtův. „Já jsem to, ty hloupý! Lež a nehýbej sebou. Sedlák přichází; možná, že sem vejde. Až ulehne, půjdeme na sad a já ti povím..."
S tím zmizel, odplíživ se k svému lůžku, leza po čtyřech. Václav nezaslechl nejmenšího šelestu.
Ticho. Jen koně chrupali seno, frkali, a přešlapovali a mouchy bzučely. Uběhlo několik minut, jež Václavovi se zdály bez konce dlouhými. Pak hoch zaslechl zvuk šouravých kroků po kamenné dlažbě před maštalí a dvéře do ní vedoucí se otevřely. Proud světla z rozžaté lucerny vnikl a Václav spatřil svého otce, an stoje na prahu a pozvedaje lucernu se rozhlížel po maštali. Shledav všecko v pořádku a přesvědčiv se, že jak syn, tak i pacholek a hříbek leží na svých postelích, vyšel zase a zavřel za sebou dveře do maštale.
Po pěti minutách Vojta byl zase u Václava.
„Pojď teď," zašeptal mu na ucho; „dvéře do světnice cvakly už před hodnou chvílí a sedlák už dozajista ulehl."
„Bojím se... kdyby nás přistihl..."
„Tys hloupý! Když ti povídám, že ulehl! Já slyším všecko, na to můžeš spoléhat! Apolena je jiný kos než ty, ta vyklouzla už před chvílí z domu a bude už asi v sadě. Ta měla být mužským a tobě patří zástěra."
„Jakpak ses tam dostal? Dveřmis nevešel..."
„Klíčovou derou do komory na trávu jsem vklouzl, ty bačkoro jedna!" odpověděl Vojta, směje se zticha, ale posupně.
„Dej pokoj..."
„Nu, nevěř, nechceš-li, a pojď, ale pěkně zticha, abys nevzbudil celý dům! Dej se komorou na trávu, už jsem ti ji pootevřel do dvora, abys byl hned za rohem u dvířek do sadu a zbytečně se mnoho neukazoval."
Václav vjel do režných kalhot visících na hambálku a vydal se do komory, do níž vedla dvířka bezprostředně podle jeho lůžka; z komory vyšel na dvůr, přeběhl podle zdi asi tři kroky a zahnul vlevo za roh, jejž tvořila konírna s malou uličkou mezi touto a malým kouskem levého křídla kravínu, jenž svým průčelím byl obrácen proti vratům statku; ulička tato, jedva tři kroky široká a deset kroků dlouhá, byla uzavřena laťovými dvířky, vedoucími do sadu dosti rozložitého, zděnou hradbou obehnaného; za ním rozkládaly se polní lány. Tato dvířka Václav otevřel a octnul se v sadě.