Šumava: bavorsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Původně na místě s krásnou vyhlídkou na město Deggendorf s názvem Rusel stával starý dřevěný hostinec. Ten v červenci roku 1904 vyhořel, hostinská Anna Hollmayr postavila nový penzion, ale měla finanční problémy. Vystřídali se další majitelé, až v roce 1921 koupil hostinec Rusel gynekolog Dr. Elizabeth Gilbert jako zchátralý objekt. A postavil hostinec a zotavovnu pro lidi slabé na plíce. V roce 1930 se zásluhou manželky Dr. Elizabeth Gilbert Lichtwer dům rozšířil na sanatorium pro ženy s nemocnými nervy. Byla přistavěna nová hospoda a kaple. V příštích několika letech byl dostavěn i hostel. Pastorační péči o sanatorium převzal kláštera Metten. Hostinec se stal populárním pro obyvatele Deggendorfu. Začátkem 50. let byly dokončeny větrné elektrárny, bohužel několik dní (23. července 1952 v 80ti letech) před smrtí Dr. Elizabeth Gilbert Lichtwer. Paní Dr. Elizabeth Gilbert Lichtwer založila nadaci, aby provoz sanatoria zůstal zachován i po její smrti. Pokrok v medicíně ale snížil počet nemocných plic pacientů a tak v roce 1959 byl provoz s konečnou platností ukončen. Budova byla přestavěna na horský zájezdní hostinec. Nadace i provoz pro finanční potíže skončila nezdarem a dnes je objekt mimo provoz.
Šumavské podhůří je rozsáhlou a značně členitou vrchovinou s průměrnou nadmořskou výškou 634 m, která obepíná od severu mnohem známější a vyšší Šumavu. Šumavské podhůří se rozkládá na celkové ploše 2 407 km2. Šumavské podhůří je geomorfologickým celkem Šumavské hornatiny. Na západě a na jihu sousedí s Šumavou, na severu s Blatenskou pahorkatinou a Švihovskou vrchovinou, na východě pak s Českobudějovickou pánví a Novohradským podhůřím. Nejvyšším vrcholem tohoto rozsáhlého horského celku je Libín (1 096 m n. m.). Dalšími významnými vrcholy Šumavského podhůří jsou Kleť (1 084 m n. m.), Plešivec (862 m n. m.), Buglata (832 m n. m.), Běleč (922 m n. m.), Svatobor (845 m n. m.), Sedlo (902 m n. m.), Borek (859 m n. m.) a řada dalších. Oblast Šumavského podhůří je odvodňována řekami Otava, Blanice, Vltava a Volyňka. Na řadě úseků těchto vodních toků vznikla hluboká kaňonovitá údolí, která se zaryla hluboko do podkladu tvořeného převážně rulami, svory a granulity. Na území Šumavského podhůří se velice zřetelně projevuje tzv. fénový efekt, jenž má podstatný vliv na místní klima. Šumavské podhůří stojící ve srážkovém stínu Šumavy má tak poměrně nízký roční úhrn vodních srážek a vyšší teplotu vzduchu. V důsledku toho se stálá sněhová pokrývka udržuje v zimním období jen ve výškách nad 800 - 900 m. Do Šumavského podhůří zasahují dvě velkoplošná chráněná území. Jsou to CHKO Blanský les ve východní části a CHKO Šumava v jižních okrajových částech pohoří. K poznávání Šumavy jsou Vám k dispozici různí druhy ubytování jako kempy, horské chaty, romantické chalupy, ubytování v soukromí, rodinné penziony a hotely, hotelové komplexy, apartmány. K výbavě běžně patří zahrady s posezením a grilem, úschovny kol a lyží, parkoviště u objektů, vybavení pro děti jako vnější hřiště a dětské koutky. K vnitřnímu vybavení patří společenské místnosti, restaurace, bary. U apartmánů vybavené kuchyně. Běžné je vybavení televizními přijímači, internetové připojení k netu Wi-Fi signálem.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Přestávala plakat, jeho slova se neminula účinkem. Četl jí to z očí, přestal se smáti; i pohled jeho očí nebyl už zdaleka tak divoký. Kráčeli drahnou chvíli mlčky druh podle druha.
„Slyš, Apoleno," ujal se pak zase slova, mluvě zcela změněným hlasem, „tys přece rozumná holka a dobře víš, co mám před sebou. Ale nejde o mne tu běží, taky o tebe jde. Kdybys se prořekla, mho kdybych já tu věc na sebe vzal, vyšlo by najevo všecko. Kdekdo by zvěděl, že jsme se spolu scházeli, žes mi došla pro ryby do Zlivi, žes za mnou přišla na Blata a co ještě všecko! Pomysli si, co by řekla tvá matka! Zkrátka, byli bychom všichni nešťastni, a ty nejvíc."
„Ale Vojto, já nic neřeknu, já jsem taky ve Zbudově ničeho neřekla... A nevíš, nepomyslíš si, jak mi bylo, když ten krejčí přišel s novinou. Já bez tvé vůle ani nehlesnu... Mne jen srdce bolí, že já jsem všeho příčinou..."
„Nesmíš už na to myslet," vpadl jí do řeči, mluvě zase prudce, velitelsky; „nesmíš! — Václav se vrátí dojista brzy, o to se postará tvůj táta. Nechci vůbec, abys více o té věci mluvila. Mně je jen líto, že jsem toho pacholka nezabil. Dobít jsem ho měl, byl by teď pokoj."
Máchl pravicí, z očí mu vyšlehl příšerným plamenem pohled plný záští a zloby, takže dívka se zachvěla hrůzou. Než, v následujícím okamžiku se zase usmíval, přistoupil k ní těsně, objal ji v pasu, k sobě přivil a vášnivě se jal líbat její rty, oči, líce, krk, šíji...
„Nebudeš více myslet na Václava," šeptal, „nebudeš, viď?..."
Chvěla se všecka hrůzou i rozkoší, střed těch širých, rovných lánů obilních, v padajícím dešti, pod rouškou šedobílých mlh, jež zastíraly obzor, daleký i blízký, i rodnou dědinu, jedva pět set kroků vzdálenou...
„Nebudu, ach Vojto — nebudu," šeptaly chvějící se rty.
„...A má budeš, celá má! Musíš být má, víš, čemu se říká má..."
„Tvá budu, celá tvá... můj Vojto... kdy budeš chtít... ale měj smilování, můj miláčku... vždyť vidíš, že dělám, co poroučíš... ale slituj se... proboha..."
Líbal ji jako šílený, oběma rukama ji objal, k sobě tiskl. Nohy se jí podkosily, ztratila vládu, byla by upadla na rozmočenou zem, do polehlé pšenice, podle níž je vedla cesta; ale on ji pevně držel ve svých ramenech a jen líbal... líbal...
„...Už pusť, pro Matku božskou... můj Vojto... slituj se... abys mi neublížil."
Uprosila ho zas jako v předvečer na Blatech, v houštině u Soudného potoka. Pustil ji, jen za rameno ji podržel, aby neupadla. Přemohl svou divou vášeň, po těžkém boji zvítězil nad sebou. Všecek se třásl, dech jeho sipěl, hlas se v hrdle zajíkal, z očí šlehaly znojné plameny.
„Dobře... Pustím tě, Apoleno... Pustím tě, abys viděla, že tě... mám rád... že ti nechci ublížit... Ten tam včera, co jsem ho nedobil... já blázen... kvůli tobě nedobil, ten by tě byl nepustil. Nezapomeň! Ten by tě byl nepustil, a já jsem tě pustil, proto žes mě prosila." . Tulila se k němu, na jeho rámě se věsila.
„Můj zlatý! Můj miláčku..."
Tu on vážně, skoro otcovsky:
„Nevím, uprosíš-li mě podruhé, Apoleno. Třeba, abys taky ty měla rozum. Člověk není ze dřeva, víš! Neměla ses tak vykasat — z toho padne závrať na člověka..."
„Ale vždyť jsi sám tak nařídil," odpověděla s holubicí prostotou.
„Dobře, ale v takových věcech nemáš poslouchat! Co z toho, kdyby se ti byly sukně namočily! Jako bys už beztak nebyla promokla. Trochu více nebo méně, to už je jedno. Pamatuj si to!"
Nechápala — neodpověděla. A on svou dále:
„Dnes ještě to šlo — jsme oba promoklí do těch nití, zem mokrá, obilí jako hnůj, bláto — k tomu bílý den. Toho všeho nebýt, jakže bych se byl zdržel ? — A potom, jednou to bude, Apoleno! Nic naplat, jednou to bude. Ale ty se neboj, já tě neopustím. My jsme si souzeni."
„My jsme si souzeni," opakovala po něm šeptem.