popis objektu:
sv. Jan Nepomucký také Jan či Johánek z Pomuka (mezi 1340 a 1350, Pomuk, dnešní Nepomuku – 20. března 1393, Praha) byl generální vikář pražského arcibiskupa a mučedník katolické církve, jeden z českých zemských patronů. Byl synem soudce, studoval na pražské univerzitě, 10 let působil jako notář arcibiskupské soudní kanceláře. V roce 1380 byl vysvěcen na kněze a stal se farářem v kostele sv. Havla na pražském Starém Městě. V letech 1382-1387 studoval práva na univerzitě v Padově a roku 1389 jej arcibiskup Jan z Jenštejna jmenoval generálním vikářem pražské arcidiecéze. Církev v době, ve které se Jan stal významným úředníkem, trpěla dlouholetým dvojpapežstvím a král Václav IV. se snažil využít jejího oslabení k tomu, aby si ji alespoň v Čechách (ale i v Německu, neboť byl současně římským králem) co nejvíce podřídil. Pečlivý úředník, důsledně hájící práva církve, mu nutně musel překážet. K otevřenému střetu došlo v r. 1393. Václav IV. chtěl zřídil v Čechách další biskupství, v jehož čele by stanul jemu oddaný prelát. K financování biskupství chtěl využít bohatý benediktinský klášter v Kladrubech, jehož opat Racek byl již velmi vysokého věku. Když Racek zemřel, Václav IV. nebyl v Praze. Toho využili benediktini k okamžité volbě nového opata, jehož v nejkratší možné lhůtě generální vikář Jan z Pomuku z titulu svého úřadu potvrdil. Když se král vrátil do Prahy, bylo již pozdě cokoli měnit. Přesto král svolal jednání s představiteli arcidiecéze a během něj nechal všechny účastníky zatknout – unikl pouze arcibiskup. Ostatní zatčení byli vyslýcháni, Jan a jeden z jeho úředníků na mučidlech. Zatčení však nepodléhali králově jurisdikci, ale, jakožto duchovní, pod církevní soud. Král proto nechal propustit všechny, kromě Jana, jehož nechal ještě téhož dne 20. března 1393 utopit ve Vltavě. Janovo tělo bylo nalezeno v řece 17. dubna 1393. Není jasné, proč král nenechal propustit i Jana – jeho vraždou si politicky velmi uškodil, v r. 1400 byl zbaven hodnosti a titulu krále římského, což kurfiřti mimo jiné zdůvodnili právě zmíněnou vraždou. Kronikář Václav Hájek z Libočan, jehož dílo proslulo řadou nepřesností (je též „viníkem“ přejmenování Jana z Pomuku na Jana Nepomuckého a mylně uvádí i datum jeho úmrtí jako 16. květen 1383), zdůvodňoval králův hněv jeho marným úsilím dozvědět se od Jana, z čeho se zpovídala Václavova manželka královna Jana. Tyto nepřesnosti se pak dostaly i do kanonizační buly, kterou byl Jan Nepomucký prohlášen svatým dne 9. března 1729. Úcta sv. Jana Nepomuckého se však šířila mnohem dříve; za zemského patrona byl považován již kolem r. 1600. Socha sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě poblíž místa, z něhož měl být shozen do řeky, se pak stala vzorem pro více než 30 000 soch, stojících na mostech téměř celé Evropy. Během kanonizačního procesu byl úředně otevřen i jeho hrob v pražské katedrále a v lebce nalezen kus nezetlelé organické hmoty. Dobovou domněnku, že se jedná o Janův jazyk, který byl takto zázračně zachován na důkaz, že Jan byl umučen kvůli zpovědnímu tajemství, se nepodařilo ani v nedávné době potvrdit, ale ani vyvrátit. Nic to však nemění na tom, že Jan zemřel ve službách svého arcibiskupa jako poctivý, věrný a pečlivý vykonavatel svých kněžských a úředních povinností, odporující hrubému nátlaku vládnoucí moci. Jeho památka se připomíná 16. května, a to nejen v Evropě, ale i v dalších zemích světa.
