Apartmán Rudík

Apartmán Pošta

Šumavský MED ze strání pod svatým Bartolomějem.

Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
batoh

Lamberkové

Šumava

Obrázek
kategorie: instituce
podkategorie: šlechtické rody
lokalita: sušicko
GPS:
zobrazit na: google maps, mapy.cz

Lamberkové je šlechtický rod doložený od 12. století v Dolním Rakousku. Nejznámějším příslušníkem rodu byl Jan Sokol z Lamberka ( kolem 1355 – 28. září 1410), významný vojevůdce, který se proslavil ve vnitřních sporech členů lucemburské dynastie a účastí polsko-litevské koalici v bitvě u Grunwaldu. Dalším významným představitelem byl Karel z Lamberka, pražský arcibiskup od roku 1607. Roku 1641 byly vyzdvihnuti do stavu říšských hrabat a o tři roky později zde Jan Maxmilián a Jan Vilém z Lamberka získali inkolát. Roku 1707 byl František Josef z Lamberka povýšen do stavu říšských knížat. Na Šumavě vlastnil žichovické panství jeho bratr Jan Filip z Lamberka (1651 – 1712), jenž vojenskou kariéru vyměnil za církevní. František Kolovrat Krakovský mu roku 1707 prodal žichovické panství (tzn. Žichovice, Běšetín, Bílenice, Čepice, Čimice, Damíč, Domoraz, Dražovice, Kejnice, Nezamyslice, Novou Ves, Pohorsko, Soběšice, Šimanov, Frymburk, Damětice a dvorec Zaluží). O rok později koupil také rabské panství (Rabí, Bojanovice, Budětice) od Jana Viléma Chanovského z Dlouhé Vsi. A roku 1710 vše završil kopí žihobeckého panství (Žihobce, Nezdice, Ostružno, Rozsedly, Věštín, Strašín, Ždánov) od Anny Františky Iselinové. Pro udržení rodového majetku zřídil toto panství jako fideikomisní. Po Františku Antonínovi z Vamberka, který zemřel 1759 a bezdětném Janu Bedřichovi (zemřel 1797) přešlo panství na bavorskou linii Lamberků. Karel Eugen se přímo usídlil v Žihobcích a v kapli sv. Erazima v nezamyslickém kostele vybudoval rodinnou hrobku - panteon, do které přenesl ostatky i svých předchůdců. Po smrti Karla Eugena roku 1831 získal panství jeho syn Gustav Joachim, který je znám svým manželstvím s prostým děvčetem z Čejkov, Kateřinou Hrádkovou, které se přezdívalo Černá Káča. Jejich slavnou svatbu 16. ledna 1855 ve strašínském kostele sledovalo mnoho zvědavců. Vzhledem k tomu, že nebyla šlechtického původu, nemohly být jejich děti uznány právoplatnými dědici, a tak přešlo panství na Rudolfa z uherské větve Lamberků. Ten jej přenechal Františku Emerichovi. Jeho bratr Jindřich z Lamberka v roce 1920 prodal hrad Rabí. Posledním mužským majitelem byl Kunibert Vamberk, který zemřel 1930, po jehož smrti měly zbytky žichovického panství jeho tři dcery Františka, Marie a Eleonora. Dnes žije jediný český potomek Lamberků Karel Štěpán, pravnuk Eduarda, syna Gustava Joachima a Kateřiny Hrádkové, který se snaží starat o rodinou hrobku v Nezamyslicích. Rodové sídlo Lamberků je v rakouském městě Štýr.




odkaz: není

informace přináší šumavské ubytování:

apartmány Stará Pošta, Hartmanice - ubytování na Šumavě



vyhledat na: google, seznam
více obrázků: google obrázky

mapa

ubytování v okolí

penzion 9001, Přední Výtoň

batoh
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
ubytování: penzion
Šumava: lipensko
šumavská obec: Přední Výt...

ubytování s kapacitou: 31
cena ubytování: od 430 Kč detail

Rekreace na Lipně

batoh
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
ubytování:
Šumava: lipensko
šumavská obec: Frymburk

ubytování s kapacitou:
cena ubytování: od 0 Kč detail

mohlo by Vás zajímat

páni z Velhartic

batoh
páni z Velhartic
Šumava A-Z: šlechtické ro...
Šumava: sušicko
šumavská poloha: mapy.cz

informace přináší šumavské ubytování: apartmány Stará Pošta, Hartmanice
detail

další informace

Šumava je díky svým přírodním atraktivitám jednou z turisticky nejvyhledávanějších rekreačních oblastí ČR. Penziony na Šumavě jsou jednou z možností jak celoročně strávit krásnou dovolenou za přijatelné ceny. Šumava to je levné ubytování. Je už jen na Vás, zda zvolíte penzion, chatu, chalupu na Šumavě co nejblíže k přírodě anebo spíše v turisticky rušnějších lokalitách např. v Železné Rudě, Špičáku, Kašperských Horách, Lipnu. Na Šumavě jsou možnosti pro aktivní pěší turistiku, cykloturistiku, hipoturistiku, agroturistiku, turistiku zaměřenou na poznávání historických památek, kulturních zajímavostí a tradic a pro lyžování. O upravenosti běžeckých tratí informuje Bílá stopa. Šumava má dostatečný potenciál pro provozování letních i zimních sportů. Mezi další možnosti rekreace patří: rybolov, myslivost a houbaření. Významnou součástí celkové turistické nabídky Šumavy je potenciál vodních ploch a toků vhodných pro odpočinek a rekreaci, ale hlavně aktivní pohyb při vodních sportech a vodní turistice. Nejvýznamnější vodní plochou vhodnou pro rekreační a sportovní účely je Lipenská přehrada u které je turistický ruch podpořen činností Lipno servisu. Významnou rekreační aktivitou je také vodní turistiky na kánoích, kajacích či raftingových člunech na úsecích řek Vltava, Otava a Úhlava. Rozmanitost dobře značených pěších a cyklistických turistických tras vyzývá k výletům na Plechý, nejvyšší horu české části Šumavy (1 378 m n. m.), Ostrý (1 280 m n. m.) se dvěma vrcholky originálně nazvanými Prsa matky boží, Jezerní horu s její známou jezerní stěnou, Pancíř a další romantická místa, mezi něž patří Čertova stěna, kameny v údolí řeky Vydry nebo Medvědí stezka. Sedačkové lanovky zpřístupňují některé vrcholy (Pancíř, Špičák, Churáňov, Velký Javor). Když procházíte Šumavou, mimořádně na Vás zapůsobí krása panenského prostředí blízko horských jezer (Černé, Čertovo, Laka, Prášilské, Plešné), které zde byly vytvářeny v době ledové. Ubytování na Šumavě v sobě zahrnuje velký výběr z různých typů ubytovacích zařízení od rodinných domků, pronájmu celých chat přes menší i větší penziony až po velké hotely. Vhodný hotel, chatu a chalupu, penzion, zámek, kemp naleznete podle potřeb na samotách v přírodě nebo blíže k civilizaci v jednotlivých šumavských obcích či větších městech. Spojení se světem si díky netu zachováte i v těchto lokalitách. Více na netu http://www.sumava.cz/.

Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:

Tož tedy, když po večeři hospodář se vydal doprovodit Krušného, Vojta s pacholkem vykonali svou práci v maštali, načež oba ulehli spat a třetí s nimi Václav, jenž také líhal v maštali, ale opodál nich.

Pacholek jen ulehl a už spal tvrdým snem, což znamenaje Vojta, ztichounka vstal, a připlíživ se jako kočka neslyšnými kroky k lůžku Václavovu, nahnul se nad něho a zašeptal mu na ucho:

„Lež teď, a kdyby pantáta se sem ještě vrátil, ozvi se třeba. Já odběhnu, ale za půl hodinky tu budu zase. Půjdeme potom na sad a já ti něco povím. Zasměješ se. Slyšels ?"

„Slyšel."

„Tak spi třeba zatím!"

Vojta vyběhl z maštale, stanul chvilku na dvoře, a nespatřiv nikoho, krče se podle zdi, vběhl do sadu, ale nezdržel se tam ani okamžik, nýbrž přehoupnuv se přes zeď, uháněl rychlostí chrta do polí, a vyhledávaje meze, zmizel ve vysokém obilí.

Václav neusnul; kdyby mu byl Vojta řekl, aby naň čekal do rána, do rána by byl očí nezavřel. Rodiče, celé Plástovice, všichni kdekdo věděli, jakým přátelstvím přilnul k tomuto záhadnému hochovi, ale nikdo neměl tušení, jaké moci tento nad ním nabyl. Mluvili sic cosi, že mu učaroval, ale to bylo v jích ústech pouhé obrazné rčení, běžné u venkovského lidu, jež se nebralo doslova. A přece ve skutečnosti vystihlo pravdu. Byl jím zajisté jako fascinován, své vůle pozbyl, pod jeho sugescí stál tou měrou, že cokoli tento mu nařídil, bez rozmýšlení vykonával a čím déle tím více jeho očima na věci tohoto světa nazíral. Rok asi tomu, co Vojta jej uváděl do svého konání, nenápadně, pomalu, kus po kuse, bráně se tomu, co slyšel, ale Vojta, jinak nemluvný, rozvinoval zvláštní výmluvnost a z jeho pohledu tryskalo cosi, co ubohého prostého selského syna uspávalo a ještě více drtilo a podlamovalo jeho energii než mluvená k němu slova. Jevilo se mu v tomto pohledu, v řečech Vojtových, ve všem jeho konání cosi nadpřirozeného, nač nestačovalo měřítko, jež přikládal na věci všedního života, cosi tajemného, všesilného, jež namnoze nechápal a co přesto nebo lépe řečeno právě tím jej zároveň vábilo a hrůzou naplňovalo. Bylo zajisté v konání Vojtově mnoho, co připomínalo na výjevy z pohádek, jež při přástkách a při draní peří za dlouhých zimních večerů staré ženy vypravovaly, jimž on všecek u vyjevení naslouchával a o nichž přemýšlel a rozjímal s hloubavou myslí jihočeského sedláka, zděděnou po dlouhé řadě předků. Do půdy takto od dětství připravované vpadlo símě Vojtou zaseté; jakže by bylo nevzklíčilo, v bující býlí nevzešlo ?...

Ležel tedy Václav na svém lůžku, otevřené oči upíraje ke klenutému stropu, jehož rysy rozeznával jen kuse a neurčitě v hloubné obklopující ho tmě, do níž vnikala malinkými, zamřížovanými okénky jen nepatrná trocha jasu měsíčné noci. Mouchy bzučely nad ním, podle něho, koně frkali a požírali ze žebřin seno, které chroupalo pod jejich zuby; tu a tam některý z nich zadusal, přešlapuje z místa na místo; opodál něho, v druhém koutě, chrápal pacholek, pohroužený v tvrdý sen; zvenčí nedorážel k němu nižádný hlas, nižádný šust, leda cvrkání několika cvrčků ze sadu, do něhož okénka maštale se otvírala.

Václav čekal a čekal. Jako strnulý ležel, nehýbaje údem, ale duch jeho těkal za Vojtou. Kam asi zaběhl tento?... Až se vrátí, poví mu něco, čemu se zasměje. Takového něco Vojta zřídkakdy povídával, a povídal-li, jako by ďábel se z toho chechtal. Nedávno tomu, vypravoval o Lochmoutovi, když tento se vrátil z trestnice borské, která je až někde u Plzně. Tam byl Lochmout, protože se tam chtěl dostat, aby to tam poznal a aby navázal známosti s chytrými lidmi, z nichž si chtěl vybrat „adjutanta", ježto Kozlík, který toto místo zastával, je nezpůsobilý břídil. Kdyby byl Lochmout sám nechtěl, do nejdelší smrti by ho nebyli dostali. Lochmout je vůbec takový chlapík, že nemá na světě sobě rovného. Střelil více srnců a jelenů v oborách než všickni fořti dohromady a než sám kníže pán; a ještě nadto jich pochytal více než sto do ok. I divokou svini chytil takto, vynesl ji z obory skoro před očima hajných a sám si vyudil maso, které pak přechovával v boudě, v níž se v zimě krmí jeleni. Potom jednoho dne se přestrojil — on se umí přestrojit, že živá duše ho nepozná — v mysliveckého, zašel si do Nové hospody za Selci, na silnici k Vodňanům, zanesl si tam šunku z té bakyně a pozval si tři náhodou tam přítomné myslivecké mládence, které počastoval pivem a tou šunkou. Těm chutnalo znamenitě a ani nevěděli, co jedli. Než se rozloučili, řekl jim, kdo je, a vsadil se s nimi o vědro piva s každým, že každého z nich dostane třikrát pod mušku na své pušce, než rok s rokem se sejde, a zůstanou-li naživě, aby se mu poděkovali za jeho dobrotu. A jak řekl, tak se stalo: všecky tři je třikrát překvapil v lese a stanout musili, zahodit flintu a vykoupit se tolika penězi pokaždé, kolik stálo vědro nejlepšího protivínského nebo třeboňského piva. Víc jim toho nevzal, a když který při sobě tolik peněz neměl, počkal mu do týdne, ale do té doby musel složit peníze na místě, které Lochmout mu naznačil... A střelec je Lochmout, pane! Má pušek asi třicet, na různých místech po polích, lesích a oborách uschovaných, a z každé střílí stejně dobře, třeba některá vypadala jako kus starého dřeva, k němuž jsou provázkem přivázaný zámeček a hlaveň, obé napolo sežrané rzí. Sám kníže pán o něm slýchal a jednou o honbě upozornil ho naň pan vrchní lesmistr. Lochmout totiž chodil za honce ke všem knížecím honům. Kníže pán, zavolav si ho, pravil: „Aj, Lochmoute, tys tu taky? Tys prý takový kapitální střelec, povídají?" — Lochmout se usmál, smekl klobouk a odpověděl: „Knížecí Osvícenosti, to bych jim moh dokázat, dybych měl flintu." Nato kníže pán poručil jednomu z fořtů, aby dal Lochmoutovi flintu do ruky, a řekl: „To bych rád viděl, jak umíš střílet, až vyskočí srnec, střel si po něm." — „Knížecí Osvícenosti, srnce střelí leckdos," odvětil pytlák, „ale já jim dokážu jinou věc. První ránou z týhlenc dvojky mu ustřelím pravý parůžek a druhou levý zadní běh. Daj mě zavřít, dyž to nesvedu!" — A za pět minut toho dokázal! Kníže pán na to: „Lochmoute, tys chlapík. Vezmu tě do svých služeb. Vyber si, kterou chceš hajnici, a já tě tam dosadím a ještě ti přidám na hotových." — Ale Lochmout tu službu nepřijal. „Knížecí Osvícenosti," řekl prý, „ráčej vodpustit, ale já to vzít nemůžu. Bylo by to zaopatření až do smrti, ale já sloužit neumím, a potom, ráčej dovolit, musel bych se voženit a toho se bojím. Ženské moc mluví a nic nesmící. Já se na ženskou nemůžu vázat; ženskou mám na hodinu, řekněme na den, nanejvejš na tejden a potom zas jinou. Je jich dost na světě, aby je člověk moh vyměnit." Nato, nevyčkav, co kníže pán mu odpoví, hodil flintu na zem a ztratil se mezi druhé honce. Kníže pán prý se smál mnohé té řeči a vypravoval o svém setkání s Lochmoutem, až se ta věc dostala k samému císaři pánu.

další informace

RetourEx - směnárna na Šumavě

Webmuzeum starých internetových stránek

Nálepky