popis objektu:
Václav Talich (28. května 1883, Kroměříž – 16. března 1961, Beroun) byl jedním z nejvýznamnějších českých dirigentů 20. století. Byl spjat s orchestrem Národního divadla a Českou filharmonií, jejichž interpretační umění pozvedl na světovou úroveň. V letech 1919 až 1950 se také nejvýrazněji podílel na vytváření jejího repertoáru a realizaci gramofonových nahrávek. V roce 1946 založil legendární Český komorní orchestr. Jako dirigent působil také ve Švédsku, Skotsku a na Slovensku. Václav Talich znamená pro české interpretační umění tím, čím Smetana nebo Dvořák pro umění skladatelské. Václav Hugo Talich se narodil 28. května 1883 v Kroměříži jako třetí dítě Jana Talicha a Antonie, rozené Moudré. Od dvou let vyrůstal v Klatovech, kde Václav navštěvoval až do kvarty gymnázium. Otec byl učitelem hudby, Václav hrál na buben na kostelním kůru, v pěti letech se přidaly housle a na klatovském gymnáziu hrál dokonce ve třech studentských kapelách. Roku 1897 přešel na Pražskou konzervatoř do houslové třídy Jana Mařáka. Protože pocházel z velmi chudé rodiny, Mařák se zajímal o to, jak nadanému studentovi pomoci a domluvil mu audienci u Antonína Dvořáka. Ten se studentem Talichem promluvil a záhy se přimluvil u mecenáše Josefa Hlávky, který Talichovi přidělil stipendium až do konce konzervatorních studií. Po dokončení čtvrtého ročníku, po prázdninách roku 1901, přešel od Mařáka na vlastní žádost k prof. Otakaru Ševčíkovi. Školu absolvoval v roce 1903 a na Ševčíkovo doporučení se stal hráčem a po dvou měsících koncertním mistrem Berlínské filharmonie. Tam, pod vlivem Artura Nikische, se rozhodl stát dirigentem. Pro plicní nemoc (patrně tuberkulózu) v roce 1904 opustil Berlín a stal se koncertním mistrem městské opery v Oděse a od podzimu 1905 profesorem houslové hry na carském učilišti v Tbilisi, kde také řídil orchestr, složený z posluchačů školy. Kvůli politickým nepokojům v tehdejším Rusku se vrátil do vlasti, kde soukromě učil a řídil amatérské Orchestrální sdružení v Praze. Od října 1907 do května 1908 vedl Podskalskou filharmonii, což bylo sdružení přátel, skladatelů i výkonných hudebních umělců, kteří se scházeli v bytě u prof. Adolfa Mikeše v Podskalí. Přičemž se seznámil i se skladatelem Vítězslavem Novákem. Na podzim roku 1908 vznikl Lublaňský koncertní orchestr, v konkurzu na dirigenta Talich uspěl. Několik měsíců poté se těleso přejmenovalo na Lublaňskou filharmonii. S tímto tělesem musel Talich často provádět druhořadé operety ve Slovinském zemském divadle. V Lublani se seznámil s klavíristkou Vidou Prelesnikovou, se kterou se 30. července 1910 oženil. Protože dosud neměl ucelené dirigentské vzdělání, rozhodl se pro další studium nejprve v Lipsku – od dubna do konce roku 1910 zde studoval klavír u prof. Wünsche, kontrapunkt u Maxe Regera a dirigování u Hanse Sitta. Navíc mu Arthur Nikisch, který byl tehdy šéfem Gewandhaus orchestru, umožnil přístup do svých zkoušek a poskytoval mu i konzultace. Od února 1911 pokračoval ve studiu v Miláně, kde se sedm týdnů vzdělával u dirigenta a znalce italské opery Artura Vigny a též navštěvoval operní představení v La Scale. V sezóně 1911–12 se vrátil do Lublaně, tentokrát už jako hlavní dirigent ve Slovinském zemském divadle, kde setrval do konce března 1912. Na doporučení skladatele Josefa Suka pak byl bez konkurzního řízení přijat za šéfa a prvního kapelníka opery v Plzni, kam oficiálně nastoupil 15. srpna 1912. Od června 1915 byl Talich díky první světové válce bez stálého příjmu. Jeho manželka Vida měla několik žáků na klavír, sám začal vyučovat doma hru na housle a hudební teorii. V posledních válečných letech a krátce poté spolupracoval příležitostně s Českým kvartetem. Českou filharmonii řídil poprvé 12. prosince 1917. Počátkem sezóny 1919–20 byl již samostatným šéfem České filharmonie, kde setrval až do roku 1941. Václav Talich se za války snažil svým působením posilovat národní vědomí, při této činnosti se nevyhnul spolupráci s vedoucími činiteli NSDAP a vynuceným loajálním projevům. Po skončení druhé světové války Talich strávil víc než měsíc ve vězení jako údajný kolaborant s nacisty. Poprvé po válce po neprokázání kolaborace dirigoval až koncem září 1946. Po komunistickém převratu v únoru 1948 opět nesměl veřejně koncertovat a mohl v Praze vystoupit až v roce 1954. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem.
