Apartmán Rudík

Apartmán Pošta

Šumavský MED ze strání pod svatým Bartolomějem.

Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
batoh

Pozdní láska

Šumava

Obrázek
kategorie: kultura a památky
podkategorie: filmová místa
lokalita: vimpersko
GPS:
zobrazit na: google maps, mapy.cz

Československý film režiséra Václava Kubáseka z roku 1935. | Podle Klostermannovy předlohy natočil Václav Kubásek dojímavý příběh důvěřivého stárnoucího vinárníka, jenž včas neprohlédne úkladnou škodolibost své nové hospodyně, která se vetře do jeho přízně, doufajíc v tučné dědictví. Blanka Waleská v jedné ze svých prvních velkých rolí stvořila rozporuplnou postavu ženy, která podlehne vypočítavosti, kterou vidina zisku zažene za hranici mravního selhání. s




odkaz: není

informace přináší šumavské ubytování:

apartmány Stará Pošta, Hartmanice - ubytování na Šumavě



vyhledat na: google, seznam
více obrázků: google obrázky

mapa

ubytování v okolí

penzion 9001, Přední Výtoň

batoh
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
ubytování: penzion
Šumava: lipensko
šumavská obec: Přední Výt...

ubytování s kapacitou: 31
cena ubytování: od 430 Kč detail

Rekreace na Lipně

batoh
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
ubytování:
Šumava: lipensko
šumavská obec: Frymburk

ubytování s kapacitou:
cena ubytování: od 0 Kč detail

mohlo by Vás zajímat

Princezna ze mlejna

batoh
Princezna ze mlejna
Šumava A-Z: filmová místa...
Šumava: vimpersko
šumavská poloha: mapy.cz

informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
detail

Slunce, seno, jahody

batoh
Slunce, seno, jahody
Šumava A-Z: filmová místa...
Šumava: vimpersko
šumavská poloha: mapy.cz

informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
detail

další informace

Šumava, často přezdívaná Plíce Evropy nebo Zelená střecha Evropy, je pohoří, které se táhne v délce zhruba 120 km podél jižních hranic České republiky a vytváří tak její přirozenou hranici s Rakouskem a Německem. Jedná se o jedno z nejstarších pohoří na našem území, které se pyšní nesčetnými rašeliništi, jezery a prehistorickou vegetací. Šumava a část jejího okolí tvoří CHKO Šumava, její nejzajímavější místa jsou pak součástí stejnojmenného národního parku. Geograficky je Šumava rozdělena do šesti podoblastí: Železnorudská hornatina, Šumavské Pláně, Boubínská hornatina, Trojmezná hornatina, Želnavská hornatina a Vltavická Brázda. Nejvyšším vrcholem Šumavy na české straně je Plechý (1378 m n. m.). Šumava je jedním z nejoblíbenějších turistických a rekreačních cílů Čech. Síť web kamer vás přes net informuje o počasí, sněhu, sněhových podmínkách. Její kouty jsou protkány více než pětisty kilometry značených turistických stezek a cyklotras. Na své si zde bez pochyby přijdou i vášniví houbaři či sportovní nadšenci. Pro milovníky vodních sportů je zde mnoho možností surfingu, raftingu a jachtingu a pro ty, které vyhledávají spíše zimní sporty, zase nespočet lyžařských středisek jako Zadov - Churáňov, Železná Ruda, Špičák, Velký Javor, Lipno, Hochficht a tras pro běžecké lyžování, o jejichž stavu on-line informuje prostřednictvím netu server Bílá stopa. Vyberte si z rozsáhlé nabídky ubytování - hotely, penziony, priváty a apartmány, chaty a chalupy a také kempy čekají na Vaši návštěvu. Ubytovací objekty nabízí pokoje s počtem lůžek, které právě potřebujete, samozřejmostí pokoje je vlastní WC a sprchový kout. U apartmánů vybavená kuchyně - lednice, vařič, rychlovarná konvice, mikrovlnka, nádobí. K běžné výbavě patří uzamykatelná úschovna kol nebo lyží a parkovací místo. Častým vybavením vnitřní bazén, sauna, restauraci. Přijeďte si na Šumavu odpočinout a poslechnout si při relaxaci místní rádio Rock Radio Šumava, Kiss Jižní Čechy…

Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:

Má to v krvi," říkávala jeho matka, již takové jeho spády tu rmoutily, takže plakala, onde zase zlobily, takže ho nemilosrdně bila, ovšem jen dokud jí chlapec nepřerostl přes hlavu a ona ho zmoci stačila; když pak zesílil a povyrostl a ona jej kdysi trestat chtěla, vyrval jí hůl a řekl: „Dejte si pokoj, mámo, a nebijte mě! Uhodíte-li, uhodím nazpátek a uteču vám."

„Nedej Bože, dítě!" odvětila, „ruka by ti uschla."

Od té chvíle ho už nebila a kluk dělal dokonce, co se mu líbilo.

Když po smrti matčině Potužák ho vyzval, aby šel k němu sloužit, nezdráhal se nijak; naopak, uposlechl rád a pravil: „Půjdu, sedlák, a děkuju vám! Budu vám věrně sloužit."

Potužák skutečně neměl čeho litovat, že ho vzal k sobě. Vojta jako hříbek neměl sobě rovného; přilnul vůbec ke koňům a pečlivě je hleděl; také byl zručný, dovedný a hbitý k neuvěření; uzly v provazech uměl rozvazovat, zmotané řemení, postraňky a postroje rozmotati, porouchané vozy, fasuňky a nákolesníky spraviti tak důkladně a hbitě, že žádný zkušený čeledín se mu nevyrovnal a hospodář začasté všecek udiven hlavou potřásal, vida ho při takovém díle, a svého syna Václava napomínal, aby hleděl odkouknouti něco této dovednosti Vojtově.

Na Blatech byl Vojta ve svém živlu. Po celé dlouhé hodiny, v nejhorším slunečním úpalu, v dešti i v mrazivém větru ležel na břiše, oddávaje se zdánlivě sladké zahálce, a přece nic neušlo bystře pozorujícím jeho očím. Vybíraje si stanoviska, odkud mohl přehlédnouti celá široširá Blata, poznal svá hříbata třeba na vzdálenost dvou kilometrů, a bylo-li třeba je odněkud odehnati nebo jinak zakročiti, vzchopil se a uháněl po rovině s větrem o závod; vydržel v takovém běhu třeba půl hodiny a podobalo se, že by nejrychlejšího koně předhonil. S ostatními hříbky málokdy a jen krátce hovoříval a skoro nikdy se k nim nedružil; nicméně požádal-li ho některý, aby mu pomohl koně sehnat neb jinak mu nápomocen byl, ochotně mu býval k službám. Přesto jej neměli rádi; byť z jiného pole kvítko, nerozuměli mu; pohlíželi naň a na jeho konání s tajnou hrůzou. Cosi příšerného, nevyzpytatelného se jim zdálo býti při něm: plazil se travou a roštím jako had, jedva stopy po sobě zanechávaje; plaval a potápěl se jako vydra a nebál se největších hlubin v rybnících ani potměšilých, bahnitých, rákosím vroubených tůní Soudného potoku, při jehožto březích nejraději dlíval; stávalo se, že pojednou, jakoby učarováním, z místa zmizel, kde ho právě byli viděli, ztratil se, aniž kdo mohl udati, kam se poděl, a rázem zase se objevil, nevědomo, odkud se vzal, nic jinak, jako by ze země se byl vynořil. Někdy po celé hodiny jej nikdo nespatřil; bylo zjevno, že někam daleko odběhl, a najednou tu zase byl, neodpovídaje na otázky, kde ten čas pobyl a co dělal. O jeho konání vědělo se pouze to, že chytával ryby a raky v potoce a že vybíral vejce z hnízd divokých kachen, čejek a chřástalů, která uměl vyhledati dovedněji než kuna; co dělal s rybami a s těmi vejci, tohoť nikdo se nedopátral; jisto bylo, že jich sám nejedl a že je také domů nepřinášel. Vědělo se též, že má rybářské náčiní, keser, čeřen a udice, ale kde tyto věci uschovával, zůstalo jeho tajemstvím. Že lovil, tím se ostatně před svými druhy netajil, protože věděl dobře, že o tom nahlas mluviti nebudou; dal také tu a tam některému z nich několik okounků nebo nějaké „štíhle" (tak nazývají na Blatech menší štiky); kam se dála ostatní jeho kořist, zvěděli právě tak málo jako úkryt jeho rybářského náčiní.

Potužák zvěděl o jeho rybaření a se vší přísností mu je zapověděl; Vojta odpověděl: „Nebojte se, sedlák! — Mne nikdo nedopadne..."

„Ale kradeš, kluku — ryba není tvá a potok je knížecí."

„Potok patří sedlákům," odtušil mrače se Vojta; „ryba je toho, kdo ji umí chytit. Pánbůh dal rybu všem lidem a nejen knížeti."

„S touhle mi přestaň. Povídám ti ještě jednou: nechci, abys chytal... Hleď si svého!" Hoch se zaškaredil ještě více, ale odpovědi už nedal. V jeho pohledu se jevil takový vzdor, že Potužák cítil marnost svého zapovídání.

„Rád bych věděl," tázal se ho zcela mírným hlasem, „kam rybu zanášíš. Pověz mi to!"

Kluk váhal odpovědět. Když hospodář naléhal, zabručel posléze: „Do vody ji házím zase. Chytám jen tak špásem.'" Více z něho nevylezlo. Potužák věděl, že hoch mu nepověděl pravdu, což ho velice zamrzelo, jako vůbec tohle lovení ryb, z něhož předvídal opletačky s knížecími, popřípadě i se soudy. Uvažoval všelijak, jak by přítrž učinil; než čím více o tom přemýšlel, tím úporněji vzmáhalo se v něm přesvědčení, že by se marně namáhal a že kluk si říci nedá. Poznával, že příklad a vedení nezmohou všecko, a vzpomněl na Vojtovu matku, která řekla: „Má to v krvi." Co dělat? Měl chlapce vyhnat? Ponechat jej jeho osudu? — K takové krajnosti se přece neodhodlal; uvážil, že hoch se mu dobře hodí, že koná v domě svou povinnost a že jinak proti poctivosti se neprovinil. Tohle rybaření bylo jeho náruživost, které nemohl odolati. Zdálo se mu, že by se dopustil těžkého hříchu a zavdal podnět ke věcem ještě horším, k nimž by neomylně došlo, kdyby hoch byl sobě ponechán. Takhle jej aspoň zaměstnává, ku práci přidržuje a do jisté míry na uzdě drží. Propustí-li jej, vydá jej úplně jeho náruživosti a následek bude ten, že z chlapce se stane tulák, pytlák a snad i zloděj a lupič ze řemesla. Venkoncem uváženo, Vojta lovil přece jenom v potoce, a Potužák by nebyl býval blatským sedlákem, kdyby ve svém nitru byl přiznával knížecím výlučné a neomezené právo na ryby v něm volně plovoucí. Že on sám v tomto potoce nelovil, nevyplývalo nijak z názoru, že by se tím dopustil krádeže na knížecím majetku, nýbrž z toho pevného přesvědčení, že rybolov a honba sedlákům vůbec nesvědčí, ba, na škodu jim jsou, poněvadž je odvracejí od jejich povinnosti, ukládají jim vzdělávání půdy a starost o dobytek. Když se ozvaly hlasy vyzývající, aby se honitba knížecím více nepřenechávala, on nijak nesouhlasil a rozhodně se takovým řečem opíral; ničeho na tomto jeho přesvědčení neměnilo poukazování na škody, jež zvěř činí na polích; budou-li sedláci honit, tvrdíval, marnost a nepříslušnost budou páchat a opomíjením práce a náležitého dohledu osení vezme desateronásobnou škodu té, která by mu ze zvěře pocházeti mohla. Než kdyby i těchto ohledů nebylo, Potužák by byl přece ryb nelovil v potoce, ani by se byl nepřimlouval, aby sedláci honitbu sami vykonávali, již z toho důvodu, že knížecí o ni stáli, on pak s každým, tudíž i s knížecími dobrou vůli zachovati chtěl a všem možným sporům a kyselostem až úzkostlivě se vyhýbal. „Co je mi do honby!" říkával; „honba mě neuživí, ale práce! Páni za honbu platí, ať si ji mají! Pánům honba, nám práce! — Tak tomu chce řád světový a sám Pánbůh..."

další informace

RetourEx - směnárna na Šumavě

Webmuzeum starých internetových stránek

Nálepky